Než se rok s rokem sešel a korona přešla, byli jsme vysláni vstříc našemu misijnímu poslání. Na posledním víkendu přípravného kurzu Cagliero, jsme s podporou našich blízkých složili dobrovolnický slib a stali se tak jedněmi z řady salesiánských dobrovolníků. Celá akce se odehrávala v místním klášteře s internátem sester salesiánek. Páteční večer jsme se věnovali přípravě programu pro rodiče a přátele, kteří přijeli v sobotu odpoledne. Před tím, než jsme ale mohli spočinout v náručích našich s-naším-nápadem-ne-příliš-vyrovnaných rodičů, museli jsme zvládnout napsat test, a přesvědčit tak celý přípravný tým o tom, že jsme na kurzu snad i někdy dávali pozor.
Námi připravený odpolední program zahrnující veselé kratochvíle i vážnější slova, se setkal s úspěchem, ale těžko říct, jestli všichni netleskali spíš s vidinou grilovaného
masa, které se po akci podávalo na zahradě.
Samozřejmě že jsme nezapomněli ani na sdílení naší radosti a obav s Velkým Šéfem, a po vydatné večeři se tak přesunuli do kostela k modlitbám. Celý tento příjemný den jsme zakončili posezením u vína s rodinou.
V neděli začalo jít do tuhého, když jsme se všichni přesunuli do kostela a zaujali místa v předních lavicích. Přece když se sedí v předních lavicích, tak už o něco jde, ne? Po úvodním představení toho, kdo jsme a kam nejspíš pojedeme, mše pokračovala dál, jakoby se nechumelilo. Ovšem náš čas přišel po kázání. To jsme byli postaveni před celý kostel, složili jsme sliby a byli jsme obdarováni jak věcnými dary, tak také požehnáním.
Po mši jsme se přesunuli na společné focení a společný vítečný oběd, který pro nás připravili bývalí dobrovolníci. Po kávě a zákusku byl bohužel čas, říci všem sbohem a doufat, že se alespoň s některými po návratu z misií zase setkáme.
A teď už si jen můžeme přát, aby naše cesta měla smysl a práce všech lidí, kteří nás připravovali nepřišla vniveč.
