Tak už jsou to čtyři měsíce co jsem naposledy psala o dětech z ulice a našem programu pro ně. Protože je to jedna z našich nejoblíbenějších aktivit tady, a protože se od posledního článku věci změnily, rozhodla jsem se pro vás napsat update.
V půlce února nám do komunity přibyl nový otec, pochází z Indie a jmenuje se Josef. Dostal na starosti centrum mládeže, které organizuje oratoře a v jehož prostorech se koná i výše zmíněný sobotní program pro děti z ulice. No a právě s tímhle otcem se snažíme sobotní programy trochu zorganizovat a zpřehlednit.
Ze začátku se to zdálo jako naprosto nesmyslný a nesplnitelný úkol, protože dětí chodí pravidelně okolo stovky a naše stále ještě chatrná bemba na ně nestačí. Kousek po kousku jsme ale přešli na systém určité registrace účastníků (abychom věděli jak kdo chodí) a rozčlenění téhle smečky do menších skupinek, se kterými společně s místními dobrovolníky hrajeme hry a děláme různé jiné aktivity.
Dokonce se nám podařilo přilákat pár holek, takže jsem si mohla založit čistě holčičí skupinku! Když holky pochopily, že se je malinko snažím separovat od mužské většiny (například kvůli sprchování), usoudily, že je to natolik bezpečné prostředí, že se do něj chtějí vracet a přivedly další své kamarádky. Takže z počátečního počtu nula jich teď pravidelně dochází ± 15.
Chvíli dětem trvalo pochopit, že jejich skupinka je jen jejich a že se nemají míchat s nikým ostatním. Chápu že je to těžké, když někdo jde do sprchy a vy musíte hrát jen nějaké hry… Na přebíhání ze skupinky do skupinky jsme alespoň částečně vyzráli barevným rozlišením jednotlivých skupinek (připnutá stužka na tričku). (No, stužka… Sehnat stužku v Chingole je nemožné, takže používáme plastové dekorační stuhy na květiny.)
Díky tomu, že jsou děti ve skupinkách, jde pro ně lépe připravovat program, protože přece jen, ve sto lidech se hry hrají těžko. Mohli jsme tak vytáhnout nějaké jednoduché skautské hry a taky jsme se mohli od dětí naučit pár místních her (například něco na způsob „Chodí Pešek okolo“). Při vysvětlování pravidel nás občas zachraňují starší děti, které umí alespoň něco málo anglicky, takže jsou schopní pro nás tlumočit. Víte jak je těžké vysvětlit jenom třeba „Rybičky, rybičky, rybáři jedou“ bez tlumočníka? Je teda pravda, že u téhle hry jsme selhali, protože se nám je (ani s překladatelem) nepodařilo přesvědčit, že se mají držet za ruce a nemají se pouštět.
Největší programová novinka jsou teď pastelky. Ty jsme na zkoušku koupili, abychom otestovali, jestli se k nim děti budou umět chovat nebo jestli pastelky po prvním použití zmizí v kapsách nedočkavců. Asi dva týdny jsem to testovala na holčičí skupince (holky jsou oproti klukům totiž docela jednoduše zorganizovatelné a nejsou tak divoké) a protože nic nezmizelo a holky si to moc užívaly, rozhodli jsme se působiště pastelek rozšířit. Tuhle sobotu tak mohli kreslit a vymalovávat omalovánky i kluci. Měla jsem špatný odhad na to, jak dlouho u toho vydrží. U holek jsem věděla, že zvládnou vymalovávat celé dopoledne, ale u kluků jsem předpokládala tak patnáct minut kreslení a pak úprk na fotbalové hřiště. Nemohla jsem se víc mýlit, protože když jsme po dvou hodinách kreslení museli jít do sprchy, stěžovali si, že by chtěli ještě pokračovat.
A jak tedy teď vypadají sobotní programy? Ráno dětem, které čekají u brány do centra připneme barevnou stužku (většinou začínáme s dvaceti účastníky v každé skupině) a já si v davu kluků vyberu holky, které přidělím do zvláštní skupiny. Děti na program přicházejí celé ráno, takže necháváme jednoho místního dobrovolníka sedět na bráně s krabicí stužek a instrukcemi, na která místa má děti posílat. Každá skupina má totiž svoje zvláštní místo kde uklízí, hraje hry a poslouchá katechismus. Po úklidu ve stylu „co je mokrý, to je čistý“ hrajeme hry (děti už mají své oblíbené, o které si říkají) nebo jde víc skupin hrát fotbal. To už je konečně díky období sucha možné, v deštné sezóně, je totiž část hřiště zaplavená. Ve vyhrazený čas jde skupina obsadit sprchy. To je zatím nejužší místo plánu, protože jakmile děti zmerčí někoho, jak jde do sprchy, přidají se taky, barva nebarva. Holky se mi ale podaří vždy nějak uchránit od všeobecného náporu, a to i přes jejich nechuť do sprchy „v takové zimě!!“ vůbec vstoupit. Po koupeli a pár klidných hrách je oběd, který dostanou jen ti, kteří mají stužku. Snažíme se tak zabránit tomu, aby se děti přišli jenom najíst, protože, pak by nemuselo vyzbýt jídlo na ty, kteří s námi strávili celé dopoledne. Jídlo ale jako zázrakem vyjde pokaždé a pokaždé se tak děti můžou naládovat horou kaše se smaženými vejci a sojovým masem. Po obědě umyjí nádobí, rozdělí si zbytky jídla do přinesených pytlíků a krabiček a odchází domů nebo čekají na oratoř.
Sobotní programy jsou pro nás asi nejnamáhavější částí naší práce tady, protože divokost dětí a jazyková bariéra je vražedná kombinace. Na druhou stranu je to naše nejoblíbenější činnost, protože se s dětmi můžeme smát, blbnout, hrát si… a protože víme, že tihle uličníci můžou být alespoň každou sobotu dětmi, o které se někdo zajímá, pohladí je, když to potřebují a oni tak můžou na chvíli zapomenout na starosti všedního dne.