Protože jste se nás, naši věrní čtenáři, ptali, co se tu tak jí, mým skromným cílem bude přiblížit vám to, aby vám tato otázka déle neležela v žaludku – tam je přeci jen lépe jiným (lepším věcem).
Hlavní příloha je tu sima – kukuřičná kaše, kterou jsem se vám snažila trochu přiblížit v minulém článku. Na tu jsou kladeny celkem vysoké nároky. Musí být tak akorát lepivá, aby se z ní daly žmoulat kuličky, které si člověk namočí do nějaké omáčky co k tomu má, musí nemít žádnou chuť, aby lépe vynikla chuť zbývajících komponentů na talíři (ta je povětšinou slaná, ale k tomu se dostanu), a musí nebýt moc horká, aby člověka nepálila do prstů, když žmoulá ty již zmíněné kuličky. Jak jsme se dozvěděli, je to oblíbené jídlo hlavně tady v Zambii, ve vedlejší Malawi se zase jí povětšinou rýže. (Podle volby přílohy se tak dá snadno rozpoznat národnost).
Rýži tu náš kuchař umí moc dobrou. Ti, co mě dobře znají, ví, že mě se jen tak nějakou rýží nedá zavděčit, ale tady když je, dávám si ji moc ráda. Na rozdíl od simy je totiž nelepivá, a taky podezřívám kuchaře, že ji i trochu solí.
Další neměnnou součástí jídelníčku jsou listy. Jo, jsou uvařený, nebojte. Střídají se dva druhy – repa (ano opravdu bez háčku) a čínské zelí. Obojí, když se to uvaří, chutná stejně a je to i připravováno na stejný způsob – s cibulí, pár rajčaty a solí. Chutí a barvou bych vám to přiblížila ke špenátu, ale víte, špenát prostě chutná víc jako špenát a repa chutná víc jako repa…
No a aby ten talíř nebyl jen tak, máme k tomu každý den ještě něco – sójové maso ve slané rajčatové omáčce s cibulí, mleté vepřové ve slané rajčatové omáčce s cibulí, vařená vejce ve slané rajčatové omáčce s cibulí, rybu anebo plátek masa jen tak.
V neděle, když vaří Leszek – vystudovaný kuchař, míváme hranolky z fritézy (brambory jsou tu drahé, ale v neděli na přilepšenou), smažené obalené kuře z fritézy a nějaký míchaný salát (povětšinou míchaný s majonézou). Pak se divte, že část naší komunity trpí na vysoký krevní tlak…
Co se týká pečiva, jí se tu hlavně toustový chleba, místní chleba a rohlíky. Rohlíky chutnají jako něco mezi tousťákem a kroasántem (nepíšu to cizojazyčně protože nikdy nevím jak jsou tam ty eska :p ) a místní chleba je taky podobný tousťáku a je trochu nasládlý. S láskou vzpomínáme na český chleba a vzhledem k tomu, že Jenda sní na večeři půlku chleba (protože je samý vzduch.. ten chleba!!) uvažuju o tom, že si budeme chleba péct sami.
Když už jsem u toho pečení, zkoušela jsem tu péct buchtu. Měli jsme totiž přebytek manga a chtěla jsem něco donést na komunitní den. Bohužel se proti mně spiklo mango, malá mísa na těsto a prazvláštní olej, takže jsem komunitě nic nedonesla. Tak snad to s chlebem bude lepší…
Nejčastější zelenina je tu rajče. Jí se tu (jak jste si určitě všimli) ve všem a ke všemu. Následované je cibulí, česnekem (někteří si ho dávají dokonce i do čaje) a zázvorem. Před pár dny bratr Elajdža sklízel ze své zahrádky okurky, tak si myslím, že ve své oblíbenosti brzo doběhnou česnek (doufejme že ne do čaje..)
Protože jste určitě žízniví po informacích, přidám i popis místních nápojů. Jako hrdí zástupci naší zemičky jsme si nemohli odpustit ochutnávku místního piva. Jmenuje se Mosi a je … no … takový hodně řídký. Ale jinak není špatný, takže si v komunitě občas rádi ťukneme. Dostali jsme taky ochutnat speciální africký likér. Jsem ale bohužel ignorant a zapomněla jsem jeho jméno. Vyrábí se z nějakých speciálních plodů, které se sbírají až poté, co spadnou na zem, kde velice rychle dochází k fermentaci. Prý ho mají hodně rádi i sloni a opice, které jsou pak opilí (nechtěla bych potkat opilýho slona..). Lidé z těchhle plodů pak vyrábí likér co chutná trochu jako vaječňák do kterého byste přidali chuť ořechů a meruněk. Leszek mě učil, že nejlepší je tím zalít zmrzlinu – mňamka!
Nejtradičnější pití je tu ale černý čaj s mlékem a pak samozřejmě voda. Ta, která nám tu teče není pitná, takže si ji převařujeme a následně dáváme chladit do lednice. Místní lidé ve městě pijí vodu z řeky, kam zdejší čínské doly na měď vypouští odpad, takže pak, podle Leszka, mívají často nemoci a infekce.
Jako bonus přidávám pár fotek z dnešního dne stráveného s dětmi z ulice. Společně jsme vařili (sima, míchaná vajíčka, sójové maso s rajčaty), takže vlastně zůstávám v tématu. Vaření a jezení společně s dětmi dost připomínalo tábor – i ta vůně ve vlasech, která tam zůstane i dlouho po umytí je stejná. Jen bohužel všichni mluví bemba, takže i když už umíme aspoň osm frází a pár slov, domluva zůstává na pantomimě a lámané angličtině. Úsměv naštěstí znamená v naší i jejich kultuře to samé, takže je to nejjednodušší dorozumívací prostředek.