Tak už je to týden co jsme v Chingole! Pro nás je neuvěřitelné, že je to teprve tak krátká doba, protože se pořád něco děje. Zvlášť ty první dny byly neuvěřitelně nacpaný novýma věcma. Abych se každé z nich alespoň trochu dotkla, ale zároveň si nechala aspoň trochu prostoru pro případný update, rozhodla jsem se tenhle příspěvek rozčlenit do několika částí.
Začnu dopravou, protože nějak pořád nevěřím tomu, že jsme se dostali z Lusaky do Chingoly bez jediné život ohrožující události. No, někdo by mohl říct, že jízda v Dešti (záměrně s velkým D, protože to opravdu stálo za to) ve 120 km/h je trochu život ohrožující, ale Chris se ukázal jako velice zdatný řidič. Je pravda, že na dodržování povolené rychlosti moc není, ale aspoň ta cesta uběhla rychleji.
Nikdo tu moc nepoužívá světla. Svítí se jedině tehdy, když chcete upozornit spoluřidiče na policejní kontrolu, když někdo moc nebezpečně předjíždí (to spolu s doprovodem troubení) a v noci. V noci ale všichni používají dálkové světla a nijak je neomezuje okolní doprava.
My jsme měli dokonce tu čest vyzkoušet si jízdu po dálnici. Je to placený úsek silnice, která vypadá krásně, ale na víc než na jeden pruh pro každý proud si můžete nechat zajít chuť. Takže je zde velice rozšířené předjíždění (samozřejmě čára nečára) když si někdo dovolí jet povolenou rychlostí 80 km/h.
Naše ubytování v areálu chingolské salesiánské školy bylo něco co nám po příjezdu spolehlivě vyrazilo dech. Jenda říkal, že to nemám nikomu říkat, ale vy určitě udržíte tajemství 😉. Dostali jsme plně k dispozici domeček 3+1 a bydlíme tak v části areálu s rodinami zaměstnanců školy. Dům je krásně vybavený a nic (včetně ledničky a pračky) nám tu nechybí. Dokonce pro nás bratři salesiáni někde schrastili i manželskou postel, takže se máme jak na zámku.
V komunitním domě, kam docházíme na jídlo, máme kuchaře, který pro nás 6 dní v týdnu chystá snídani, oběd a večeři. Sedmý den vaří vždy někdo z komunity. Těšíme se, že až vyjde řada na nás, zkusíme jim udělat nějakou českou specialitu. Největší bonus v jídle je pro nás ovoce. Teď zrovna končí období manga a avokáda, takže si toho užíváme dosytosti. Manga tu mají dva druhy – zelené, které můžete koupit i v Česku (jen tady chutná o dost líp) a žluté, které se díky své vláknitosti dá skvěle používat místo mezizubní nitě. Člověk po něm má prostě úplně chlupaté zuby 😊.
Na Caglieru jsme byli připravovaní na kukuřičnou kaši, která je v Africe velice rozšířená. Tady vypadá jako bílý knedlík a konzistenci a chuť má trochu jako velký žmolek v krupičné kaši. Nic, na co bychom nebyli zvyklí ze skautských táborů.
V komunitě jsme tu spolu s jejím šéfem, polákem otcem Leszkem, ředitelem školy bratrem Josephem, jedním budoucím knězem Elajdžou (ano, píše se to jinak, ale vy byste to pak neuměli přečít srávně :P), který je z Malawi, a s dobrovolníkem Adislasem, kterému nikdo neřekne jinak než Mangena, který je taky z Malawi, a je mezi námi coby infiltrátor z adventistické církve. Ještě do naší komunity patří kočka Elisa – je to sice kocour jako hrom, ale to nejspíš nikdo neřeší.
Všichni, včetně kocoura, nás přijali vřele, stále přehlíží naše přešlapy a učí nás co se smí a co ne. Například někteří členové se nesmí hladit proti srsti a jiní členové musí být oslovováni správným titulem.
Komunita se stará o hladký průběh oratoře, kam chodí kdokoliv, komu se zamane. Děti z ulice, zaměstnanci školy, mladí. Nejoblíbenější hra je zde basketbal (ano, fotbal jsem tady zatím nikoho hrát neviděla), takže jsme museli oprášit driblování. V těsném závěsu je kulečník, který si teď užívají o to víc, že jsme jim přivezli nová tága. Oni nás ale i s těmi starými, které mají roztřepené konce, spolehlivě drtí. Jsou tu ale všichni tak shovívaví, že jim nevadí učit nás basketbal i kulečník. Poslední ze svaté trojice her je Dáma. Tu tady hrají na desce, na které je nakreslený plán, a místo herních kamenů slouží vršky od petlahví. I tato hra je pro nás neuvěřitelně náročná, protože místní děti jsou machři. A taky mají trochu jiná pravidla než má naše česká Dáma, takže si vždycky špatně rozmyslíme tah.
Jak už víte, velkou část našeho areálu zabírá technická škola. Ta se neustále dostavuje a dá se doslova říct, že roste před očima. Nový školní rok tu zatím nezačal. Pro střední školu by měl začít teď v pondělí, ale éterem se nesou nějaké zvěsti, že se to možná kvůli Covidu přesune až na začátek února. Vysoká škola to tak totiž už teď má nakázáno. Je pravda, že se covidová čísla v Zambii neustále zvyšují, ale oproti číslům v Česku je to pořád zlomek.
My zatím pomáháme školu chystat na nový školní rok, takže teď docela dost času trávíme v počítačové učebně, kde (ajťáci prominou) nějak updatujeme systém nebo co. Prostě je s tím spousta práce.. Já dostala na starosti školní zdravotku, takže mé srdce, když jsem to poprvé uslyšela, nejdřív zaplesalo a následně mi spadlo až do kalhot, když jsem zjistila, jak se to tu vede. Jednoduše řečeno, nějak jsem ve školní lékárničce čekala něco jiného než antibiotika a rozpouštědlo. No, nějak si poradím. Jenom doufám, že nebudu muset ošetřovat zranění od těžkých strojů (třeba z automechanické nebo kovozpracovatelské dílny, které tu máme jako součást školy). Nad Jendou už se ale také stahují mračna a vypadá to, že třeba bude učit na vysoké škole. No kdo by nechtěl být vysokoškolským učitelem!? Jenda.. 😊
Samozřejmě, že je naše škola obklopena krásnou přírodou. Palmy a podivné, těžko pojmenovatelné rostlinky, kam jen se podíváš. A všechno tu je kvůli období dešťů zelené! O to víc si to užíváme, že cesta domů vede „buší“. Podle otců. Podle nás je to spíš polní cesta. Ale i tak je tam spousta zajímavých věcí! Třeba bambus!!
Mimo kocoura jsou tu i jiná zajímavá zvířátka, jako třeba obří můry, ještěrky (které nám pořád lozí do domu, a Jenda je pak musí pomocí kýblu a smetáku vyprovázet), pavouci, termiti a další.
Uff, koukám, že tenhle příspěvek je ještě delší než ten předtím… no, asi teda raději skončím, a další poznatky si nechám do dalších článků.