Když jsem je poprvé viděla, říkala jsem si, že jsem v dětství taky pořád nechodila ve značkovém oblečení, a že jsem se taky často válela všude možně, takže trocha špíny je přece normální… Pak jsem ale pozorovala, jak se chovají, jak mluví a všimla si jejich bot. Tehdy mi došlo, s kým mám tu čest – děti ulice.
Doma, v teplém bytě s elektřinou a tekoucí vodou, to člověku přijde jako jiný vesmír. Jako iluze, kterou si někdo vymyslel jenom proto, že snažil napsat nějakou srdceryvnou knihu nebo natočit film. Když ale pak vidíte, jak si hrají, baví se nebo hltají jídlo, musíte pochopit, že to je tvrdá realita, ta tvář Afriky, před kterou spousta lidí zavírá oči. Já se jim nedivím, nedívá se na to úplně příjemně, zvlášť když uvnitř sebe víte, že nejste spasitel a nemůžete udělat skoro nic, aby se jejich situace zlepšila.
Jo, uvědomuju si, že tenhle článek asi není tak rozverný jako ty předchozí, ale věřím, že mi to, milý čtenáři, odpustíš, protože skok do Afriky není jen o zvláštních zvířatech, roztomilých černoušcích a jiném jídle.
Dětí (z) ulice jsme za tak krátký čas, jaký tu jsme, měli tu čest potkat spoustu. Některé z nich chodí pravidelně na oratoř, takže se známe navzájem i jmény. Jiné známe ze sobotních dní, které se celé nesou v jejich jménu. První sobotu, kterou jsme s nimi strávili, přišlo 15 dětí, protože to bylo po vánočních svátcích, kterými byla kontinuita sobot přerušena. Další sobotu jich přišlo 50. Pouliční tamtamy tu totiž fungují velice spolehlivě. Kolik jich přijde příště uvidíme, ale klidně bych si vsadila na 100. Nejvíc jich tu prý bylo před Vánoci – něco lehce přes dvěstě.
Než přejdu k tomu, jak náš společný sobotní čas probíhá, nejdřív bych vám o dětech chtěla říct to něco málo co jsem se o nich stačila dozvědět. Věkový průměr dětí, které k nám chodí je zhruba okolo 12 let. Nejmladšímu, kterého jsme poznali, Samovi, je asi 5, nejstaršímu okolo 15/16. Nejčastěji k nám chodí po skupinkách, nebo je občas přivede někdo starší (otec? brácha? opatrovník?). Drtivou převahu mají kluci. Holky jsem viděla jen párkrát (v soboty vůbec) a naivně se mi chce věřit, že jich na ulici moc nebude. Možná ale chodí jinam, nebo tamtamy fungují zatím jen na klučičí skupinky. Nejčastější obuví jsou prošlapané a roztrhané crocsy nebo žabky, tu a tam holínky – ty slouží i jako peněženka a místo na další poklady. Botasek jsme moc neviděli, ale když už, tak bez tkaniček, takže při větším pohybu stejně letí do kouta, protože se moc zouvají. Při fotbalu a basketbalu ale v koutě nakonec skončí většina bot – pohyb bosky je přece jen pohodlnější. (Nerada bych jim upírala, že je většina fakt dobrá na fotbal i v žabkách!). Hodně jich taky prostě chodí jen bosky. Kalhoty jsou většinou tak děravé, že se člověk občas diví že dokážou držet pohromadě a jsou zažloutlé potem a prachem. Trička nejčastěji s krátkým rukávem, doplněné o vestu, co asi kdysi dřív bývala bundou nebo mikinou.
Všechny děti umí dobře běhat, většina i skvěle chytá a naučit se házet ufem pro ně nebyl žádný problém. Velkým strachem pro nás bylo, jak jim vysvětlovat hry – jsou ale za všechno tak vděční, že je baví si neuvěřitelně dlouho jenom házet balónem, nebo hrát basketbal na jeden koš. Hlavně jsou vždycky rádi, že si člověk hraje a blbne s nimi – ty úsměvy stojí za to! Naším největším herním úspěchem zatím bylo, že jsme je naučili hrát přestřelku (takový to, jak se plácá do stehen a člověk se může buď krýt, nabíjet nebo střílet..). Je teda pravda, že jsme pravidla vysvětlovali anglicky, a jeden hodný starší kluk to ostatním překládal do bemba. Byl fakt dobrý pocit, že to pak děcka hrály i bez naší supervize, tak se to třeba ujme. Jsou taky hrozní machři na dámu. Až tak, že je nudí hrát se mnou, protože vždycky (i když je nijak nešetřím) prohraju.
Asi tak jako ve většině takovýchto společenstvích, platí právo silnějšího. Ti větší se jdou dřív sprchovat, sem tam si i přilepší z talíře někoho menšího nebo hrají přednostně kulečník. Nejde ale všechny děcka házet do jednoho pytle. Najdou se mezi nimi tací, kteří když si všimnou, že vám někdo sebral kus oběda, přijdou, a nabídnou vám svoje jídlo. Nebo taky takoví, kteří vám, když se nedíváte, prošacují obal na foťák nebo si přivlastní vaši láhev s vodou. Doma v Česku by mě to asi štvalo, tady je to spíš taková nepsaná hra na to, jestli má „mzungu“ (bílý člověk) oči všude, nebo ne.
Zatím se nám nepodařilo vypátrat kde děti vlastně bydlí. V komunitě se jim říká prostě „street kids“ – děti (z) ulice. Kvůli jazykové bariéře ale dost i kvůli tomu, že to není úplně otázka, na kterou se chcete ptát, nevíme, jestli žijí přímo na ulici, nebo jestli žijí v okrajových částích Chingoly, kde si za menší finanční obnos můžete pronajmout obydlí z hlíny, cihel a vlnitého plechu.
A co ty soboty? Děti přijdou ráno a chvíli pracují (většinou zametají a vytírají halu kde je každodenně oratoř, uklízí okolí venkovní kuchyně, nebo příležitostně pomáhají někomu v areálu), pak přijde na řadu katechismus (v bemba, Jenda posledně nějak pochopil, že řeší desatero… možná proto, že používají anglické číslovky?), který se nějak přetrpí, protože pak na řadu přichází kulečník, fotbal, baketbal, pinec a dáma. Když napíšu, že tohle hraní probíhá divoce, nebudu daleko od pravdy. Jakmile ale zaslechnou slovo „shower“ vyrazí jako jeden muž (no spíš jako nemilosrdná lavina) ke třem venkovním zděným sprchám. Po cestě se vám snaží uzmout mýdlo, které jim samozřejmě dáte až ve sprše, protože jinak by nenávratně zmizelo. Poté, co si větší vybojují přednostní místo ve sprše, se situace zklidní a vy tak máte čas se s dětmi víc bavit, učit je hry, nebo se snažit učit nová bemba slovíčka. Všechny děti se vysprchují. Od pasu nahoru. No, možná si myjí i nohy, ale žádnou jinou část si nemyjí, protože ve sprchách stojí v kalhotech. Na otázku, jestli byli ve sprše, si prohrábnou vlasy, a nechápavě se na vás podívají, jestli jste si jako nevšimli, že už v nich nemají prach. Je pravda, že podle vlasů se to pozná nejlíp, protože po sprše se stejně oblečou zpátky do svého oblečení a sednou (lehnou) si na zem. Po sprše každý dostane talíř s horou jídla, které se vařilo na venkovním ohništi s mříží celou dobu sobotního procesu. Jídlo obsahuje obrovskou hroudu simy, míchaná vajíčka, sójové maso a občas něco navíc (třeba zelí s rajčaty). Ta hora je tak velká, že já sním sotva čtvrtku a Jenda půlku. Dvanáctileté děti ale nemají problém to schlamstnout celé, a ještě mlsně pokukovat po jiných talířích. To bohužel dokazuje, jaký musí mít hlad. Menší děti si s sebou berou igelitové pytlíky nebo jednorázové plastové/polystyrenové krabičky na jídlo, do kterých si dají to, co nedojedly, aby měly na později. Ne všechny děti, jsou ale tak prozíravé, takže některé prostě to, co nesnědly, nahází divokým krocanům. Většinou simu. Vajíčka se sójou zmizí nepostřehnutelnou rychlostí. Stejně tak jako vámi nabídnutý talíř s tím, co jste nesnědli. Tuhle sobotu, jsme měli tu možnost dětem přilepšit o české perníčky, které pekli Jendovi rodiče s bráchou. (Takže jim moc děkujeme!!!) Bohužel perníčky zmizely raketovou rychlostí, takže se nám je nepodařilo zachytit, jak mizí v nedočkavých ústech. Ale spousta dětí vzkazuje: „Natotela! Thank you!“
Na celý tenhle sobotní program se shání peníze, jak se dá – z vypsaných projektů, z různých ambasád, ale nejvíc z Polska, kde peníze shání bývalí dobrovolníci a Leszkovi přátelé. Finance tak stačí na to, aby se každou sobotu mohly najíst, umýt a strávit pěkný čas všechny děti, které přijdou. Takže klidně dvěsta.
Za nás je to program, na který se každý týden těšíme, protože mimo skvělé společnosti, se člověk spoustu věcí naučí (rozvíjíme tak třeba improvizaci nebo boříme jazykovou bariéru), možná trochu nabourá africké předsudky o „mzungu“ a hlavně rozsvítí pár očí.
